Balené přírodní minerální vody

MINERÁLNÍ OTAZNÍKY

Když jsme nakupovali balené minerální vody a když jsme je převáželi k analýzám, nijak jsme nepřemýšleli o tom, do čeho jdeme – prostě se udělají analýzy, na jejichž základě napíšeme, jak na tom minerálky jsou. Když jsme dostali výsledky analýz, dalo se sice napsat, co se při nich zjistilo, avšak když jsme shromáždili další informace, objevilo se pár zajímavých momentů. Škoda, abyste o nich nevěděli. Možná že čtení následujících řádků bude pro vás o trochu náročnější, na druhou stranu se ale potom nenecháte tak snadno kde čím ovlivnit. První kapitolka se bude zabývat legislativou. Nepřeskakujte ji...

Zasvěcení vědí, nezasvěcení netuší, neb se o tom veřejně nemluví, že na poli balených vod existuje již téměř rok prazvláštní stav a ještě pár měsíců trvat bude. Když se republika připravovala na vstup do Evropské unie, musela harmonizovat národní legislativu s předpisy Evropského společenství. Doslova na poslední chvíli to stihlo i Ministerstvo zdravotnictví. Slavnostně jsme 1. května 2004 vstoupili do Evropské unie a právě v tento den nabyla i účinnosti vyhláška uvedeného ministerstva, která zakotvuje požadavky na jakost a zdravotní nezávadnost balených vod a způsoby jejich úpravy (č. 275/2004 Sb.), a k témuž datu byla zrušena vyhláška předchozí. Až potud je vše v pořádku.

Nová vyhláška (a v ní zakotvené požadavky evropské směrnice) jde hodně na ruku spotřebitelům, neboť výrobcům předepisuje mnohem dokonalejší označování balených vod (jak mají být značeny ty minerální, najdete v samostatném materiálu). V závěrečných a přechodných ustanoveních vyhlášky (§ 12) se však z nepochopitelných důvodů objevil „odklad“ pro výrobce, který se týká právě informací pro spotřebitele – pokud výrobu balených vod zahájili před 1. květnem 2004, nové jejich označování musí nejpozději zavést do 1. července 2005. Jenže...

Stará vyhláška byla zrušena, účinnost některých ustanovení vyhlášky nové de facto časově posunuta a nastal stav, který je v rozporu s platnou evropskou (nepřímo je i naší) legislativou. Dodejme, že žádné přechodné období na tuto výjimku nebylo s Evropskou komisí vyjednáno. Kdybychom situaci dovedli ad absurdum, tak by výrobci balených vod více než rok mohli na etikety dávat, co by se jim zamanulo. Naštěstí to neudělali, nicméně třeba právě na některých testovaných minerálkách tak trochu sporné informace ve vztahu ke zdraví a prevenci jsou. Kupodivu i účinnost odstavce 9 § 8 vyhlášky, ve kterém se říká, že „nelze uvádět jakékoliv údaje připisující baleným vodám vlastnosti týkající se prevence, ošetřování nebo léčby lidských nemocí“, byla odsunuta až na 1. červenec letošního roku. Tenhle legislativní guláš nám trochu zkomplikoval situaci – při posuzování informací na etiketách testovaných výrobků jsme k němu, ač neradi, museli přihlížet.

Bude nesmírně zajímavé, jak moc se od července etikety přírodních minerálních vod změní a hlavně, co z nich zmizí. A také, zda změn doznají i reklamy, protože...

Reklamy, zejména ty na televizních obrazovkách, jsou dokonalou „masáží“ mozku. Neustále opakované reklamní sdělení (slovní a obrazové) naprostá většina lidí přijme za své a chová se podle nich (reklamní cíl byl splněn). Ne jinak je tomu i u minerálních vod.

Poselství „minerálních“ reklam vyúsťuje v přesvědčení spotřebitele, že je může pít den co den v množství, co hrdlo ráčí – Korunní to praví natvrdo: „pít bez obav každý den“, Mattoni se spokojuje s náznakem, kde je život, tam je i ona. Informace o vhodnosti dlouhodobého pití naleznete i na některých etiketách minerálních vod, např. zmíněná Korunní a Magnesia. Jenže... Naprostá většina minerálních vod (patří sem i obě jmenované) by se neměla pít denně v neomezeném množství a nemůže nahrazovat vodu pitnou; důvodem je buď vyšší obsah rozpuštěných látek, tj. celková mineralizace, vyšší obsah oxidu uhličitého, nebo vyšší obsah jiných prvků. Troufneme si říci, že se výrobci v tomto směru dostávají do rozporu s vyhláškou na balené vody. V § 2, který se zabývá rozlišením druhů balených vod, je pouze u balené pramenité vody (zrušenou vyhláškou byla označována jako stolní) a u balené kojenecké vody uvedeno, že jsou vhodné k trvalému přímému požívání dětmi a dospělými. U balených přírodních minerálních vod (bez ohledu na jejich celkovou mineralizaci) se o žádné vhodnosti dlouhodobého či dokonce každodenního pití nehovoří. Z toho by šlo vyvodit, že dlouhodobá a každodenní konzumace minerálních vod není vhodná.

Někteří výrobci – jak už jsme se zmínili – se snaží vzbudit dojem, že jejich minerální voda může místo vody pitné uspokojovat potřebu tekutiny lidského organismu, tedy být jejím ekvivalentem. Odborná doporučení na pitnou vodu (na její vhodné minerálové složení) vychází z různých epidemiologických studií, které sledovaly populace nebo skupiny obyvatel dlouhodobě konzumující pitnou vodu daného místa či území. Závěry ukázaly, že měla-li voda více (v případě, že doporučení zní méně než ...) anebo více a méně (v případě, že je doporučeno rozmezí od – do) určitých minerálních prvků, byl pozorován růst výskytu sledovaných chorob. Minerální vody skutečně nemohou být ekvivalentem pitné vody, protože se od ní svým minerálovým složením liší.

Blahodárné účinky na lidské zdraví... Vzácný zdroj zdraví... Síla přírodního hořčíku (se sdělením, pro co je hořčík prospěšný)... Zdůraznění významu jodu ve vztahu ke složení minerální vody... I kdybychom byli moc a moc tolerantní, přece jenom tahle sdělení na etiketách minerálních vod nám připadají jako propagace prevence zdraví. Vyhláška o balených vodách zapovídá uvádění (jak na obalu, tak i při jakémkoliv způsobu nabídky k prodeji, za což považujeme i reklamu) jakýchkoliv údajů, které vodám připisují vlastnosti týkající se prevence, ošetřování nebo léčby lidských nemocí. Jak už víte, plněním tohoto příkazu jsou výrobci zavázáni až od letošního července. Takže zatím mohou uvádět, co uznají za vhodné? Nemyslíme si to, protože je tady ještě zákon o potravinách a na něj navazující vyhláška Ministerstva zemědělství (č. 324/1997 Sb. ), která se zabývá způsoby označování potravin a tabákových výrobků. V jejím § 7, odst.2, písm.e) stojí: ...je zakázáno na obalu uvádět údaje, že potravina je vhodná k prevenci, zmírnění nebo léčení zdravotní poruchy... Výjimkou jsou některé speciální kategorie (např. potraviny určené pro zvláštní výživu), mezi něž ovšem minerální vody nepatří. A tak dle našeho názoru některá sdělení na některých etiketách minerálních vod jsou v rozporu s touto vyhláškou, nebo se s nimi výrobci pohybují na hodně tenkém ledu. A ještě pro úplnost dodáváme, že vyhláška na balené vody (v souladu s předpisy Evropského společenství) upřesňuje aplikaci výše uvedeného paragrafu u balených vod a stanovuje seznam možných tvrzení, pokud jsou splněny dané podmínky (vše naleznete v materiálu Požadavky na označování balených přírodních minerálních vod).

Jako můstek k přechodu do další kapitolky, která se bude zabývat výsledky analýz chemického složení testovaných minerálních vod, použijeme televizní reklamu na Mattoni (balenou ve skle). Říká se v ní, že je nejchutnější, nejryzejší a nejvyváženější...

Přírodní minerální voda vzniká v hlubinách země bez kontroly člověkem. Je skutečně „výrobkem“ přírody a v místech, kde ze země vyvěrá, má svoji původní, přírodní podobu. Je nejryzejší v tom pravém smyslu slova. Minerální voda v lahvi však už nejryzejší není, neboť prošla zásahem člověka.

Naprostá většina minerálních vod prochází úpravou na odželeznění (případně na odstranění dalších látek, např. manganu, arzenu, síry, sloučenin beryllia, niklu). Při úpravách klesá ve vodě i obsah oxidu uhličitého na mnohem nižší úroveň než ve zdroji, takže výrobci ji poté dosycují – buď plynem ze zdroje, ze kterého voda pochází a to na stejnou úroveň jako ve zdroji (označení podle nové vyhlášky „přirozeně sycená“, nejméně 250 mg CO2/l) či na úroveň vyšší než u zdroje (označení „obohacená“), nebo ji dosycují oxidem uhličitým jiného původu, než je zdroj (označení „sycená“). Podíváte-li se na etikety testovaných vod, poznáte z nich, že za nejryzejší se ani jedna nedá považovat, včetně „matonky“ ve skle. A ještě dodatek: I vody deklarované jako neperlivé (označení ještě podle zrušené vyhlášky, Pramen Excelsior, Korunní) obsahovaly cca 2 až 3x více CO2, než je hranice pro přírodní minerální vody nesycené (nejvýše 250 mg CO2/l).

Protože minerální voda je přírodním produktem, nemůže být její chemické složení stále identické, standardizované a neměnné. Určitá variabilita v kolísání jejího obsahu je tedy přirozeným jevem, nicméně... Aby zdroj přírodní minerální vody získal osvědčení od Českého inspektorátu lázní a zřídel, musí být (vedle dalších podmínek) stabilní, tj. celková mineralizace kolísá v rámci přirozených výkyvů, zpravidla ne více než +-20 %. Zajímavý moment: v dobách před silným komerčním využíváním některých zdrojů minerálních vod se za znak stability považovalo kolísání ne více než +-10 %. Výrobci bez ohledu na kolísavost uvádějí na etiketách, že vápníku je ve vodě tolik a tolik, hořčíku tolik a tolik... a tak dále; nejsou-li údaje u jednotlivých látek udávány v intervalu od – do , nemůžete je nikdy brát doslova. A už se dostáváme k výsledkům našich analýz...

Analýzy, kterým byly testované vody podrobeny, se zaměřily na jejich hlavní přirozené součásti; pro většinu z nich samozřejmě neexistují nějaké limity, neb jde o přírodní produkt, a proto také u minerálních vod nelze vynášet žádné známky, neb každá je svá. V tabulkách najdete, co ve které vodě je a v jakém množství, ty, které jsou připojeny u hodnocení etiket, obsahují deklaraci a změřenou skutečnost. I když většina zjištěných hodnot má dobrou shodu s údaji na etiketách (neodchyluje se o více než 10–20 %), několik odchylných výsledků stojí za zmínku...

Hanácká kyselka: Etiketa zdůrazňuje významný obsah jodu jak slovně, tak číselně (0,095 mg/l). Provedený rozbor přítomnost jodu nezjistil (menší než 0,001 mg/l). Tento rozpor by snad výrobce mohl vysvětlit (ne však omluvit!) tím, že na etiketě uvádí (jak se domníváme) výsledky rozboru vody ze zdroje, nikoliv z konečného výrobku. Jenže spotřebitel nepije vodu přímo u zdroje, nýbrž ze zakoupené lahve a zajímá ho výrobek finální. Spotřebitelské informace, které obsahuje etiketa, jsou v tomto případě klamavé! Výrobce deklaruje, že voda prošla úpravou odželezněním, je tedy pravděpodobné, že při ní byl „odstraněn“ i jod.

Poděbradka: Zjištěný obsah jodu (jodidů) 0,014 mg/l byl oproti údaji na etiketě (0,05 mg/l) pouze čtvrtinový.

Pramen Excelsior: Na problém týkající se deklarace, která prezentuje výsledky rozborů ze zdroje, jsme narazili i u výrobku Pramen Excelsior. Udávaný obsah manganu (1,364 mg/l) vysoko převyšuje povolený limit (0,5 mg/l), skutečný obsah (neměřili jsme jej) bude zřejmě díky úpravě (v rámci odželeznění) nižší.

Než postoupíme k další zkoušce, které jsme testované výrobky podrobili, je nutné malé zasvěcení. V minerální vodě se nacházejí četné minerální látky o různém obsahu. Vyjádřit celkový obsah všech minerálních látek (tj. celkovou mineralizaci) je poměrně komplikované. Celková mineralizace se dá vypočítat buď stanovením všech (hlavních) minerálních látek a jejich následným součtem, nebo stanovením tzv. rozpuštěných látek a následným přepočtem se dojde k celkové mineralizaci. U testovaných vod jsme nechali stanovit rozpuštěné látky a získané hodnoty jsme použili pro hodnocení. A ještě dodáváme, že podle obsahu rozpuštěných pevných látek se minerální vody člení na velmi slabě, slabě, středně, silně a velmi silně mineralizované, což byste ve vlastním zájmu měli sledovat...

Korunní perlivá: Etiketa uvádí celkový obsah rozpuštěných látek (979,9 mg/l), avšak námi zjištěný obsah byl o cca třetinu nižší (628 mg/l). A protože shoda u jednotlivých látek (deklarace a naše měření) byla značná a tudíž nenahrávala zjištěnému rozdílu, je otázkou, zda údaj na etiketě jsou opravdu rozpuštěné látky.

Mattoni: Shoda mezi zjištěným obsahem jednotlivých látek a údaji na etiketách byla značná. Nicméně nás zaujal rozdíl v obsahu sodíku ve vodě z plastu a ze skla a rozdíl mezi zjištěným obsahem fluoridů v Mattoni sycená (plast, 1,4 mg/l) a jejich deklarací na etiketě Mattoni Vis Naturae (sklo, údaj 0,52 mg/l). A když jsme porovnali deklarovaný obsah rozpuštěných látek u výrobků zakoupených v letech 2000, 2001 a 2004 (plast + sklo), padlo rozhodnutí otevřít „archivní“, originálně uzavřené vzorky i ty loňské a provést stanovení vodivosti (= indikátor obsahu rozpuštěných látek). Ze získaných hodnot se poté vypočetl obsah rozpuštěných látek. A protože vodivost u všech vzorků byla stanovena v téže laboratoři a v tentýž den, není zde pochybnost o srovnatelnosti výsledků. Co z nich vyplývá? Obsah rozpuštěných látek mezi měřenými vzorky kolísal od 568 mg/l do 881 mg/l. Rozdíl činí 35 %!

Co jsme si to někde výše v textu povídali? Že celková mineralizace (tj. obsah rozpuštěných látek) ve zdroji minerální vody kolísá v rámci přirozených výkyvů, avšak rozdíl nesmí činit více než +-20 %. Dochází-li k větší odchylce, může to znamenat, že zdroj je buď přetěžován a „nasává“ vodu odlišného složení z jiných horizontů, nebo pro výrobu balené vody dané značky je využíván větší počet zdrojů nestejnorodého charakteru. Ani jedno, ani druhé by se stávat nemělo.

Oněch 35 % rozdílu, který jsme zjistili u vzorků vody Mattoni, naznačuje, že se v obalech může objevovat minerální voda poměrně různorodého složení. V reklamě na „matonku“ se praví, že je nejvyváženější. Tvrzení by tedy mělo znamenat, že bez ohledu na přirozené kolísání zdroje se stále (i v čase) jedná o minerální vodu maximálně stabilní. Známo ale je, že reklama pracuje s určitou nadsázkou. Možná že i v tomto případě...

Ještě jeden moment, který se objevil při analýzách minerálních vod, stojí za zmínku. Týká se obsahu celkového organického uhlíku. Nejdříve abyste věděli, o co jde: měří se obsah všech organických látek, které obsahují uhlík, výsledek vypovídá o zatížení vod přírodními organickými látkami. Limit celkového organického uhlíku není pro přírodní minerální vody stanoven, u vody pitné činí 5 mg/l. Vyšší obsah byl zjištěn u Mattoni (5,5 mg/l), Magnesia (6,1 mg/l) a Korunní (5,2 mg/l); nejedná se o hodnoty typické pro čisté podzemní vody. Ale – protože nelze zcela vyloučit chybu v laboratorním stanovení (interference, tj. ovlivnění přítomným vysokým obsahem anorganického uhlíku), nelze tyto nálezy jednoznačně interpretovat. U ostatních testovaných vod, které mají obsah anorganického uhlíku obdobný nebo i vyšší, však byly zjištěny mnohem nižší nálezy celkového organického uhlíku.

Minerální vody (alespoň ty klasické české či slovenské) se svým složením vymykají složení běžné pitné vody. To je na jedné straně diskvalifikuje, aby byly jako pitná voda používány, ale na druhé straně to z nich skutečně dělá určité zvláštní vody, klidně řekněme i výjimečné. Mají vyšší obsah minerálních látek (to se někdy někomu může hodit), mají zvláštní chuť (to se může každému hodit, když si někde v restauraci chce dát k dobrému jídlu i něco zvláštního k pití), některé se tradičně využívají v lázeňství k pitným kúrám.

A právě proto, že jsou to vody zvláštní až výjimečné, tak k nim také tak – jako k výjimečným potravinám – přistupujme. Dejme si občas pitnou kúru (nejlépe když nám to lékař doporučí), dejme si takovou vodu občas v restauraci (nebo i doma) jako zvláštní chutný nápoj, ale nedělejme z nich něco, co nejsou: základní poživatinou denní spotřeby.

Občanské sdružení spotřebitelů TEST

K ZAMYŠLENÍ…

Reklamy na některé přírodní minerální vody vzbuzují dojem, že se mohou pít den co den v libovolném, tedy neomezeném množství. Proti reklamnímu svádění však hovoří následující argumenty...

Rozpuštěné látky

Jedná se o celkovou mineralizaci vody. Podle dosavadních poznatků je pro pravidelné pití nejvhodnější voda, jejíž obsah rozpuštěných látek se pohybuje mezi 150 až 450 mg/l, resp. až do 500 mg/l (hovoříme-li o přírodních minerálních vodách, pak spadají do kategorie „slabě mineralizované“). Přírodní minerální vody s obsahem rozpuštěných látek 500 až 1500 mg/l (kategorie „středně mineralizované“) se hodí k občasné konzumaci, u dospělého člověka v průměru do 0,5 litru za den. „Silně mineralizované“ přírodní vody (obsah rozpuštěných látek nad 1500 mg/l) se pro běžné pití nehodí a zdraví lidé by je měli konzumovat jen výjimečně a v omezeném množství (pro děti vhodné nejsou); jejich konzumace je na místě u některých vzácnějších zdravotních poruch, kdy je žádoucí vyšší příjem minerálních látek.

Z testovaných vod: Pramen Excelsior – slabě mineralizovaný, Hanácká – silně mineralizovaná (obsah rozpuštěných látek nad 1500 mg/l), Poděbradka na hranici střední a silné mineralizace, ostatní jsou středně mineralizované.

Pravidelné pití minerálních vod o vyšším obsahu rozpuštěných látek může (podle dostupných epidemiologických studií) způsobit zvýšený výskyt žlučových kamenů a zánět žlučníku, ledvinových kamenů a nemocí kloubů.

Ze závěrů jedné studie: děti, které pily vodu se zvýšeným obsahem rozpuštěných látek (1200–1519 mg/l) a o zvýšené tvrdosti (6–7 mmol/l) byly (oproti dětem konzumujícím vodu o polovičním obsahu rozpuštěných látek a tvrdosti) častěji nemocné (především choroby močového systému) a častěji se u nich objevovaly poruchy fyzického vývoje. Z uvedeného si ale nelze učinit závěr, že čím méně minerálních látek, tím také lépe. Když obsah rozpuštěných látek klesne pod 100 mg/l, objevuje se zase jiné zdravotní riziko.

Oxid uhličitý (CO2)

Rozpuštěný ve vodě se správně nazývá volný oxid uhličitý (k němu navíc v minerálních vodách přistupuje vázaný oxid uhličitý – hydrogenuhličitany a uhličitany). Jeho množství v minerálních vodách (resp. ve všech sycených nápojích) by mělo limitovat jejich spotřebu; sycené vody by se neměly pít denně v neomezeném množství.

Z testovaných vod se pouze Korunní neperlivá a Pramen Excelsior pohybovaly pod výše uvedenou hranicí.

Vyšší obsah volného oxidu uhličitého ovlivňuje funkci mnoha orgánů a orgánových systémů: dutina ústní (silnější prokrvení sliznice, snížená citlivost chuťových receptorů, zvýšené vylučování slin), žaludek (např. překrvení žaludeční sliznice, zvýšení sekrece žaludeční šťávy, podráždění žaludeční hybnosti), ledviny (zvýšené vylučování vody a minerálních látek), dýchací a oběhový systém (vzestup dechové frekvence, zvýšená vzrušivost centrálního nervového systému, nárůst krevního tlaku a tepové frekvence). Někteří nemocní (kardiaci, diabetici se sklonem k acidóze, lidé s vředovou chorobou či jinými poruchami gastrointestinálního traktu) by neměli vody s volným CO2 pít vůbec (nebo jen v rámci indikované lázeňské léčby).

Sodík (Na, natrium)

Zdrojem sodíku je hlavně a především kuchyňská sůl; její denní příjem (nejenom při kuchyňské úpravě pokrmů a dosolování na talíři, ale i z masných výrobků, pečiva, sýrů atd.) mnohonásobně převyšuje doporučený denní příjem 500 mg (tj. 1,25 g kuchyňské soli). Dlouhodobý nadbytečný příjem sodíku (a chloridů) se podepisuje na zadržování tekutin, přispívá k tvorbě ledvinových kamenů, vede k vysokému krevnímu tlaku, k zvýšené reaktivnosti cév, objevuje se zvýšená lámavost kostí.

Z testovaných vod měly nejvyšší obsah sodíku, který se blíží doporučenému dennímu příjmu, a chloridů Poděbradka přírodní a Hanácká kyselka.

Ze závěrů jedné studie: Konzumace pitné vody s obsahem sodíku kolem 100 mg/l a více vedla u dětí v pozdějším věku k vyšším hodnotám krevního tlaku ve srovnání s vrstevníky, kteří konzumovali vodu o obsahu sodíku pod 20 mg/l.

Hořčík (Mg, magnesium) a vápník (Ca, calcium)

Jedním z nejdůležitějších zdrojů vápníku a hořčíku je pitná voda. Odhaduje se, že optimální obsah v jednom litru by měl být cca 20–30 mg hořčíku a cca 40–80 mg vápníku a jejich suma, tj. celková tvrdost vody by měla být cca 2–3,5 mmol/l. Obsah hořčíku ve vodě (a ve stravě) by se vždy měl posuzovat (nejméně) ve vztahu k vápníku; optimální poměr celkového příjmu hořčíku k vápníku se uvádí cca 1:2, je to důležité pro vstřebávání právě hořčíku (se vzrůstajícím podílem vápníku klesá vstřebávání hořčíku).

Z testovaných vod: Magnesia má obrácený poměr hořčíku ku vápníku (cca 5:1) a její tvrdost je 8,75 mmol/l.

V oblastech s pitnou vodou tvrdší než 5 mmol/l byl pozorován vyšší výskyt žlučových kamenů, močových kamenů, nemocí kloubů oproti krajům s měkčí vodou. Teoretické odvození doporučeného poměru hořčíku a vápníku ve vodě (tj. cca 1:2) má oporu v několika epidemiologických studiích, které prokázaly růst výskytu sledovaných chorob v případě většího odchylování od tohoto přibližného poměru (jak dolů, tak i nahoru).

Fluor (F, fluorum)

Doporučený denní příjem činí 3 až 4 miligramy. Zdrojem fluoru jsou čaj, ryby, maso, zubní pasty a ústní vody. Pitná voda, až na lokální výjimky dané geologickým podložím, není významným zdrojem fluoru, protože již více než 10 let se v ČR voda uměle nefluoriduje.

Nejvyšší naměřený obsah fluoridů byl naměřen v Poděbradce přírodní (1,6 mg/l).

Fluoridy ve vodě v koncentraci kolem 1,0 mg/l mohou u dětí při pravidelném pití způsobit skvrnitost zubů (tzv. zubní fluoróza); tento jev je některými odborníky považován za první projev toxického působení fluoru na organismus. Mnohem vážnější poškození, tzv. kostní fluoróza (změny v kostní struktuře, které mohou vést až k deformitám kostí), pak může vzniknout, pokud voda obsahuje 3–6 mg/l.

 D test, spotřebitelský nezávislý časopis